Publikační činnost

Žďárek, R. in Těšinová, J., Žďárek, R., Policar M. Medicínské právo. Praha: C.H.Beck, 2011, 448 s.: 

„… Je třeba si uvědomit, že za současné úrovně medicíny již skoro nenajdeme diagnostický či terapeutický postup (snad s výjimkou psychoterapie), při němž není nějaký přístroj či jiná věc použita. Při extenzivním (širokém) výkladu povahy použité věci tak hrozí, že se na naprostou většinu škod nastalých při poskytování zdravotní péče bude aplikovat ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou povahou použité věci. Přitom – jak shora uvedeno – se jedná o absolutní odpovědnost bez možnosti liberace. Příliš extenzivní výklad pojmu povahy použité věci by tak nakonec mohl vést pro zdravotnická zařízení (a jejich fungování) k fatálnějším následkům než podřazení poskytování zdravotní péče pod provozní činnost (a z toho vyplývající objektivní odpovědnost podle § 420a občanského zákoníku), kterému se soudy (zcela správně) brání.

Stále bychom měli mít na paměti, že objektivní odpovědnost za výsledek, resp. absolutní odpovědnost, má představovat naprostou výjimku z pravidla, že se neodpovídá za náhodu, ale jen za (zaviněné) protiprávní jednání. V českém právu sice dle teorie odpovědnost za škodu neplní funkci represivní či odstrašovací,1 fakticky však znamená citelnou sankci pro toho, komu byla povinnost k náhradě škody uložena (uvedené platí obzvláště v kontextu vysokých finančních částek přisuzovaných k odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění – viz níže). Přitom má-li náhrada škody i sankční funkci, pak evropská právní i filosofická tradice nepřipouští uložit, byť i civilní sankci, za nezaviněné jednání…2

Žďárek, R. in Táborský, M. et al. Fibrilace síní. Praha: Mladá fronta a.s., 2011, 288 s.:

„...Z hlediska poskytovatele zdravotní péče je pak důležité mít na paměti, že ani případné limity v úhradách zdravotních pojišťoven nemohou modifikovat základní povinnosti zdravotnických pracovníků, jak jsou stanoveny zákonem o péči o zdraví lidu, včetně povinnosti postupovat tzv. lege artis, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Rozhodně neplatí občas praktikované pravidlo: „lege artis je to, co hradí zdravotní pojišťovna“. Postup lege artis a úhrada z prostředků veřejného zdravotního pojištění jsou dvě samostatné otázky, nadto upravené dvěma samostatnými zákony…“

Žďárek, R. Souběžné uplatňování nároků na náhrady škody na zdraví a nároků z titulu porušení práva na ochranu osobnosti in Soudní rozhledy 4/2013:

„...Po nabytí účinností nového občanského zákoníku již nebude existovat ani „praktický“ důvod k naprosto umělému hledání odlišností mezi nároky na odškodnění bolesti, ztížení společenského uplatnění či smrti blízké osoby a nároky z titulu porušení práv na ochranu osobnosti, kterým byla (je) v současné době limitace odškodňovací vyhláškou,3 resp. ustanovením o fixních odškodněních za smrt.4 S limitací odškodňovací vyhláškou si již soudní praxe poradila v současné době, a to velmi volným (poměrně dosti extenzivním) výkladem ustanovení § 7 odst. 3 této vyhlášky, které umožňuje soudu ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.1 Po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku nebude existovat ani zákonem daný limit pro odškodnění smrti2…“

1 Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 708.

2 Nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 16/04, odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové.

3 Vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, v platném znění.

4 Podle ust. § 444 odst. 3 občanského zákoníku za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to manželovi nebo manželce 240 000 Kč, každému dítěti 240 000 Kč, každému rodiči 240 000 Kč, každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč, každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč a každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč.

1 Srov. Žďárek, R. in Těšinová, J., Žďárek, R., Policar M. Medicínské právo. Praha: C.H.Beck, 2011, s. 391 a 392: „Fakticky přestává odškodňovací vyhlášku aplikovat i Nejvyšší soud, podle něhož je podstatný vždy výsledek úvah, jež vedly soud ke stanovení celkové výše náhrady za ztížení společenského uplatnění. Nejde totiž jen o četnost násobku základního bodového ohodnocení, neboť násobení základu je sice přehlednou metodou vyjádření rozsahu zvýšení, není však v předpise výslovně upraveným a tedy ani jediným (výlučným) způsobem, jak se dobrat zvýšené náhrady; podstatná je tedy celková výše odškodnění s ohledem na proporcionalitu mezi částkou náhrady škody a způsobenou újmou, a to i v porovnání s jinými skutkově obdobnými případy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2010 sp. zn.: Cdo 4670/2007). Nejvyšší soud má za to, že výsledek úvah, jež vedly soud ke stanovení celkové výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, je dokonce podstatnější než nejasnost při aplikaci právního předpisu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2008 sp. zn.: 25 Cdo 2596/2006.).“

2 Podle ust. § 2959 nového občanského zákoníku při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Podle ust. § 2958 při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.